Zneužití trestního práva v totalitním Československu 50. let - Kapitola 1: Historický a ústavní rámec politické represe 50. let


diplomová práce obhájená v roce 2018
autor: Bc. Michal Změlík


na tomto webu zveřejněno: 11. března 2019

poslední úprava: 5. května 2020


obsah kapitoly

1.1 Právo od 9. května 1948
1.2 Judikatura z politických procesů
1.2.1 Z případu skupiny kolem Karla Pecky
1.2.2 Z případu vykonstruované ilegální skupiny Pravda zvítězí
1.2.3 Z případu skupiny, která zorganizovala útěk Františka Uhlíře za hranice
1.3 Politika v Československé republice 50. let

Při zavádění novodobého práva jakožto normativního systému do praxe v době nárustu složitosti společenských vztahů po revolucích v 18. a 19. století se ukázalo, že právo není normativním systémem, který by sám o sobě zajistil ochranu proti vlastnímu zneužití a neomezené moci. Je to proto, že současné právo psané oproti předchozímu právu zvykovému (předávanému, ale písemně nebo jinak trvale nezaznamenanému), nevzniká ze zažitých obyčejů, tedy z přirozeně a poklidně po staletí utvářených zvyků, ale je výrazem vůle politických elit, přičemž nevyvážené, poměrně rychlé a časté změny jsou nasnadě. Pokud tyto politické elity nejsou demokraticky zvoleny (případně demokraticky zvoleny jsou, ale poté se už nekonají dostatečně často pravidelné svobodné volby), zneužité právo se může stát zástěrkou nebo záminkou či pomocným prostředkem k útisku obyvatelstva. Psané právo je v současném období vývoje člověka, společenského (chcete-li sociálního) chování a vědění z celkového pohledu výhodnější než právo zvykové, třebaže skýtá riziko ideologického zneužití.10

U demokratického právního státu s kontinentálním typem právní kultury (jakým je třeba Česká republika), se předpokládá, že stav psaného práva (de iure), se bude shodovat se stavem společnosti, která na základě a v mezích psaných pramenů práva funguje (de facto). Za přirozené (a v tomto pohledu přípustné praktické) výjimky lze považovat chybný výklad práva, dočasnou nežádoucí nečinnost veřejného sektoru (úřadů, orgánů činných v trestním řízení) a protiprávní jednání, které však nesmí vyřadit základní funkce státu ani sebeobranné mechanismy (zakotvené v právním řádě) k obraně demokracie, právního státu, svrchovanosti a územní celistvosti. Demokratická politická moc je propůjčenou hodnotou zástupcům určitých osob na omezenou dobu - volební období. Je to dočasná pravomoc určená k výkonu veřejné služby s předpokladem prospěchu (jednání v zájmu) zastupovaných skupin nebo jednotlivců.11 Propůjčení moci znamená udělení mandátu (pověření), přičemž zdrojem moci zůstávají občané státu. Politik, přestože po dobu výkonu svého mandátu není vázán stanovisky voličů a dalo by se tedy říct, že je nezávislý na jejich vůli, zůstává pouhým nástrojem, jehož prostřednictvím voliči vykonávají politiku státu.

Jinak je tomu v případě „práva“ totalitního státu. Jak známo, totalitní státní moc častokrát úspěšně a bez postihu překračuje rámec tvořený právním řádem, na rozdíl od demokratického právního státu v němž se dodržuje zásada, že státní moc může být vykonávána pouze na základě zákona a v jeho mezích. (Jinými slovy: Státní moc je v právním státě podřízena právu.) Z tohoto důvodu je nutné k právnímu hledisku rozboru v zájmu naplnění tématu práce připojit taky hledisko tehdejšího nezákonného vlivu politické ideologie, která ovládala stát, přestože to do opravdového práva (právního státu) nepatří. Znamená to, že kromě přesnosti obsažené v řádcích právních předpisů je třeba taky poznat (podle teorie systémů) takzvaný měkký systém - politickou stránku věci s jeho nejasnou strukturou, založenou na skutečném vlivu prvků - jednotlivců nebo skupin, na některé jiné prvky tvořící systém - stát a z toho vyplývající celkové nastavení totalitního státního zřízení.

V 50. letech vládnoucí Komunistická strana Československa byla původně (před únorem 1948) z hlediska politologického členění politických stran stranou revoluční (protisystémovou, protiústavní).12

Po převzetí moci v únoru 1948 bylo kromě jiného potřeba taky zlikvidovat ideově neslučitelné organizace a více sjednotit společnost v souladu s ideologií KSČ a Svazu sovětských socialistických republik. V 50. letech byly likvidovány politické strany a nepolitická uskupení - spolková činnost. Z politických stran kromě KSČ byla v Česku povolena Československá strana socialistická a Československá strana lidová, na Slovensku Strana slovenskej obrody a Strana slobody. Tyto strany byly regulovány a sledovány Státní bezpečností a jejich existence byla tolerována jenom kvůli tomu, aby u obyvatel vzbuzovala mylný dojem jakési ideologické pestrosti. Mocenský vliv neměly žádný, nebo zanedbatelný. Tělovýchovný spolek Sokol, protože měl demokratické kořeny a kladl odpor proti komunistické moci, se stal terčem destabilizační a ideové činnosti KSČ. Spolky YMCA (Křesťanské sdružení mladých lidí), YWCA (Křesťanské sdružení mladých žen), Rotary club, Britská rada a „Armáda spásy“ byly zlikvidovány pro své zahraniční vazby. V únoru 1948 byly znárodněny „průmyslové podniky s více jak 50 zaměstnanci, v některých odvětvích dokonce podniky všechny. Nastala kolektivizace a zakládání jednotných zemědělstkých družstev.“13

Povolené organizace sloužily komunistické straně jako sjednocující nástroj k centrálnímu, masovému ovládání společnosti. K nejvýznamnějším takovým sjednocujícím organizacím patřily jednotné odbory, ovládané komunisty už od konce 2. světové války a po změnách v únoru 1948 restrukturalizované „tak, aby nehájily v prvé řadě zájmy pracujících, ale sloužily jako převodová páka vlivu KSČ do nejširších vrstev.“ Z původních asi 60 000 organizací jich zbylo jenom 683.14

Období mezi léty 1948 - 1953 bývá označováno jako zakladatelské období komunistického režimu nebo jako období velkých politických procesů. Nový společenský systém vznikal v oblasti ekonomické, politické i sociální.15 V oblasti hospodářské došlo k velkým změnám. Hospodářství bylo budováno centrálně, po vzoru Sovětského svazu. Důraz byl kladen na těžbu surovin, hutnictví, strojírenství, energetiku, chemický průmysl a především na zbrojní průmysl. Na Slovensku začala industrializace. „V roce 1949 byla vyhlášena 1. pětiletka, která znamenala rozvoj těžkého průmyslu na úkor spotřebního, byl také vydán zákon o JZD a začala násilná kolektivizace.“ 16 50. léta byla charakteristická „využíváním a zneužíváním práva jako nástroje řízení společnosti, dosahování politických cílů a současně jako nástroje perzekuce nepohodlných osob. Byť jde jistě o jevy, které jsou s právem do značné míry nerozlučně spojeny, jde vždy právě o onu míru, o způsob, jakým je právo používáno. Nebo zneužíváno. “ 17

Zasloužilý historik znalý problematiky PhDr. Karel Kaplan, Csc. popisuje nezákonnost 50. let jako „masovou“, to znamená takovou, která postihovala všechny oblasti života společnosti a v různé míře byla přítomna v řídících strukturách. Masovou nezákonnost měly paradoxně umožňovat právní předpisy - zákony, vladní nařízení a směrnice „likvidující občanská a politická práva“, které stavěly komunistickou stranu do role trvale vládnoucí strany, jinak řečeno KSČ měla „hlavní úlohu“ v socialistickém Československu. Karel Kaplan potvrzuje výše zmiňovaný „nezákonný vliv politické ideologie na právo“, když za druhou příčinu rozsáhlé nezákonnosti považuje „nadřazování stranických a jiných neústavních orgánů nad samotné zákony.“ Tato příčina je klíčová, protože obecně vzato, věci pro nás mají takový význam, jaký jim přikládáme a jaký jim přikládají jedinci a sociální skupiny mající na nás vliv. V tomto případě se jednalo o nepsanou, poměrně ustálenou změnu v tehdejším vnímání práva. Masová nezákonnost nebyla pouze ve vyšších strukturách a v určitých oblastech věcné působnosti ale taky se s ní setkávali obyčejní občané při řešení nejrůznějších více či méně důležitých záležitostí. Nezákonně jednaly i nižší články moci, které byly blíže k občanovi, k nezákonnostem docházelo v závodech, v oblasti vnitřní bezpečnosti, ale i vnější (armádě), ve školách, v kultuře i v médiích. Nadřízené orgány nezákonné jednání podřízených orgánů tolerovaly, často k němu dokonce nabádaly. Je třeba počítat s psychologickým účinkem spočívajícím v tom, že pokud občané zjistí, že nadřízené orgány stále neopodstatněně hájí jim podřízené orgány, nebudou se tolik snažit o nápravu - je nižší pravděpodobnost že stížnost podají, když lze předpokládat neúspěch. Právní předpisy byly státním aparátem porušovány i z nedbalosti.18

K tendenci československých komunistů porušovat zákony se Klement Gottwald přiznal již v prosinci roku 1929 v Poslanecké sněmovně Národního shromáždění Československé republiky. Řekl, že oni (komunisté), strana československého proletariátu porušují a budou porušovat zákony a že jejich nejvyšším revolučním štábem je skutečně Moskva, do které se chodí učit od ruských bolševiků jak jim (ostatním poslancům a jiným odpůrcům) „zakroutit krkem“.19

Svaz sovětských socialistických republik měl značný vliv na tvorbu právních předpisů. Tento vliv byl mimo jiné budován i prostřednictvím dřívějšího prezidenta republiky Edvarda Beneše již v průběhu 2. světové války, na konci roku 1943. Edvard Beneš sice prvně upřednostňoval budování poválečného státu po vzoru masarykovské první republiky, nechal se však přesvědčit vedoucími komunisty v Moskvě, jejichž politiku (tak jako ještě později několikrát) podcenil a rozhodl se pro zcela nový, lidově „demokratický“ právní řád. Tím byla přerušena demokratická právní kontinuita a bylo umožněno pozvolné „přizpůsobování se právním normám tvořených podle sovětského vzoru“ - první krok k únorové revoluci. Sovětizace právního řádu započala v roce 1945, tedy tři roky před přelomovým únorem, to znamená, že již tehdy právní řád obsahoval nepatrné znaky pozdějšího režimu. Např. v roce 1945 byl dekretem prezidenta č. 50 znárodněn filmový průmysl.20

Masová nezákonnost byla udržována korupcí. Nezákonnost a korupce společně stabilizovaly raný, velmi represivní komunistický režim. Nejprve, než byly jasně vymezeny mocenské vztahy se uplácelo i mocenskými funkcemi. Po utužení režimu se uplácelo už pouze normálním způsobem - penězi. Úplatkář si mohl za úplatek koupit třeba porušení dodržovaného ustanovení předpisu nebo dodržení porušovaného ustanovení předpisu. Korupce byla úspěšnější, než obrana proti nezákonnosti legálními prostředky. Boj proti korupci probíhá za respektu určitých pravidel včetně dodržování právních předpisů a proto jej nebylo možné účinně vést, jelikož by boj proti korupci režim destabilizoval a postihl vykonavatele vůle KSČ - stranické funkcionáře.21

Naneštěstí se takové čtyřicet let trvající, ikdyž v čase svou intenzitou proměnlivé, (pro demokracii) škodlivé působení politiky na právo otisklo nejen do pamětí a životů národů Českého a Slovenského, ale vlivem udržování a posilování takového stavu (vydávání ideologické literatury, zákaz protirežimové literatury, uzavřenost před demokratickými státy včetně uzavřenosti informační, promyšlená celospolečenská ideologická výchova) nevyhnutelně taky do dalšího vývoje právní kultury v nástupnických státech. Tím je opodstatněno občasné nazývání určitých států jako států postkomunistických.

K tomu je však vhodné zároveň dodat, že komunistický režim nebyl náhodným vybočením z historického vývoje naší společnosti ale přirozeným pokračováním. Zřejmě ale toto vývojové období trvalo příliš dlouho. Alespoň raný komunistický režim reprezentoval smýšlení značné části obyvatelstva - komunistická strana zvítězila po 2. světové válce ve svobodných, demokratických volbách. Komunistická ideologie se tak jako všechny ostatní dělí na různé názorové proudy. Který názorový proud zvítězil, už byla otázka vnitrostranického boje, vedeného především v nejvyšších „kruzích“ komunistické strany za vlivu sovětského svazu. Významnou výhodou komunistického uspořádání byla šance na vymýcení velkého neduhu tržního kapitalismu - nezaměstnanosti.22

Právo od 9. května 1948

V řešeném období existovaly na základě ústav dva státy se stejným názvem - dvě Československé republiky, protože druhá ústava nahradila první ústavu. Nešlo tedy pouze o zásadní změnu ústavního pořádku, která by byla uskutečněna rozsáhlou novelou (takzvaného ústavního) zákona ale o nově vytvořený nejvyšší právní předpis státu.

Po převratu v únoru 1948 se Komunistická strana rozhodla, že musí pro nový lidově „demokratický“ stát velmi rychle vybudovat nový právní řád, který by odpovídal změneným poměrům, zvláště v oblasti ekonomické, politické a sociální. Pro toto centrálně plánované období se vžil název „Právnická dvouletka“. Pojem vyjadřoval vazbu na centrální hospodářský plán, který byl základem nového komunistického režimu. Základem Právnické dvouletky měla být nová ústava ale i změny jiných právních předpisů, které proběhly po druhé světové válce. „1. září 1948 byl ustaven ministerstvem spravedlnosti zvláštní kodifikační odbor a také komise a podkomise pro jednotlivé zákoníky“. Vlivná politická komise ministerstva spravedlnosti zřídila dvě velké kodifikační komise pro trestní právo a pro občanské právo, které se dále členily. Kodifikační komise byly tvořeny právníky různých profesí a tzv. „lidovým prvkem“ - dělníky, odboráři, dokonce i mládežnickými funkcionáři.

Ke kodifikaci právního řádu bylo vytvořeno oddělení, které studovalo zákonodárství Svazu sovětských socialistických republik a sovětskou odbornou právní literaturu. V rámci tohoto oddělení fungovala propagační komise, která měla „popularizovat práci na nových zákonech a informovat o ní veřejnost“.23

V rámci Právnické dvouletky bylo na „začátku roku 1949 zavedeno ‚týdenní plánování‘ s ohledem na měsíční ‚bilanční vyhodnocování‘.“ Taky se plánovaly „čtvrtletní a roční schůze kodifikačních komisí a schůzky přednostů komisí k detailnímu naplánování dalšího postupu kodifikace.“

V září 1949 na Manifestačním sjezdu (sjezdu právníků z celého Československa) byly do právnické mluvy převedeny všechny politické záměry a propagandistická hesla. Klement Gottwald na tomto sjezdu řekl slova, podle nichž si lze dobře představit tehdejší změny v právní vědě. Prohlásil: „V naší společnosti budující socialismus potřebujeme nové právo, takové, které slouží lidu a jeho blahu, které posiluje a chrání vládu lidu a jeho budovatelskou práci, které je zbraní proti nepřátelům lidu a socialismu. Tedy nikoli lživé nadtřídní a nepolitické právo, ale právo, které dnes jedině odpovídá historické pravdě a vytváří dosud nejvyšší a nejspravedlivější právní řád.“24

9. května 1948 pozbyl platnosti Zákon č. 121/1920 Sb., kterým se uvozuje Ústavní listina Československé republiky včetně jeho součástí a zároveň nabyl platnosti i účinnosti Ústavní zákon č. 150, Ústava Československé republiky. V době schvalování ústavy byl již parlament pod kontrolou komunistů. Prezident Edvard Beneš novou ústavu odmítl podepsat, na předložení návrhu reagoval abdikačním dopisem. Po Gottwaldových výhružkách abdikační dopis stáhl až do voleb, které se konaly koncem května.25 Místo podpisu prezidenta Beneše pro vyhlášení ústavy stačil podpis Klementa Gottwalda.26 Toho dne zanikl jeden stát a vznikl stejnojmenný nástupnický stát na základě paragrafu 170 a paragrafu 173, odst. 1. nové ústavy. U hlavního právního předpisu státu je absence vacatio legis zásadní chybou. Absence vacatio legis znemožnila obyvatelům připravit se na zánik dosavadního státu a vznik nástupnického státu, změna státního zřízení tedy nebyla s jistotou předvídatelná na základě závazného legislativního dokumentu.

O nové ústavě hovořil Klement Gottwald již po květnových volbách v červenci roku 1946 před ústavodárným Národním shromážděním jako předseda nově jmenované vlády. V prohlášení používal poměrně silné formulace, to si však mohl dovolit, protože po válce vzrostla popularita vítězného Sovětského svazu, Komunistická strana byla nejvýznamnější politickou silou, nálada obyvatelstva byla radikální a nekomunistické strany byly slabé a nejednotné.27 V přednášeném programovém prohlášení vlády se zmínil o zamýšlené ústavě, jako o ústavě, která mimojiné vychází z výsledků boje proti okupantům, umožní lidu jeho budovatelskou práci, odstraní policejně-byrokratický systém státní správy z veřejného života, přebuduje veřejnou správu od ústředních úřadů až po národní výbory; ústavě, která rozšiřuje pravomoci všech národních výborů k včasnému projednávání osobních otázek, zakotví „velké dílo dekretů o znárodnění“ a zavede povinnost občanů přispívat svou prací k blahobytu celku. Gottwald taky prohlásil, že vláda nebude trpět, aby protisovětské a fašistické živly mohly rozvracet republiku a připravovat vyhlášení nového klerofašistického státu. Až po hrozivých zkušenostech s režimem se ukázalo, že za slovy tohoto rázu se skrýval plán systematické perzekuce obyvatel.

Vedle uvedeného měla ústava zaručit svobodné volby, drobné a střední soukromé podnikání, poctivě nabytý majetek živnostníků, právo na vzdělání, svobodu náboženského vyznání, tiskovou svobodu, svobodu projevu, svobody politické a taky „nezávislé soudnictví.“ 28 Tyto lži se skutečně za dva roky objevily i v nové, „poúnorové“ ústavě. Konkrétně v čl. III, odst. 2 a 3; čl IV, odst. 1; čl. XI, odst. 1; čl. XII, odst. 1; paragrafu 15, odst. 2; paragrafu 158, odst. 1. Dělba moci podle předchozí ústavy na zákonodárnou, výkonnou a soudní byla v ústavě 9. května formálně zachována, ve skutečnosti však zanikla. „Všechny články moci se téměř okamžitě staly vykonavateli svrchované vůle komunistické strany.“ 29

Ještě nikdy v historii komunistických ústav před Ústavou 9. května, nedošlo k takovému rozpolcení faktických ústavních poměrů. Ústava přijatá 9. května 1948 přestala de facto platit ještě dřív než byla přijata. Výjimku tvořila krátce ekonomika státu, která byla později taky protiústavní, řízená pouze komunistickou stranou. Ústava sice byla porušována, rozsah jejího porušování ale narůstal pozvolna.30

Ústava z roku 1948 přijatá ústavodárným Národním shromážděním Československé republiky se dělí na tři části: Prohlášení, Základní články ústavy a Podrobná ustanovení ústavy.

Při celkovém pohledu značně rozsáhlé „prohlášení“ (v dnešní době preambule) popisuje nastolení lidové demokracie se sociálně-ekonomickou spravedlností a ideologickou vazbou na sovětský svaz. Tato „lidová demokracie“ má být chápána jako prostředek, cesta, předstupeň k poslední, konečné vývojové fázi - socialismu, který bude představovat rovnoměrný blahobyt pro všechny. Nepřítele tehdejší ústavodárci viděli ve feudálech, imperialistech a stejně tak v nepočetných kapitalistech a velkostatkářích. Největší zlo, které vyplývalo z kapitalismu měla být nezaměstnanost. Rychlejší rozvoj nacistického imperialismu na území Československa dávalo Národní shromáždění za vinu vládnoucí třídě - buržoasii. Nepřátelství k německu mělo hlubší kořeny, neboť bylo vyjádřeno i vůči dynastii Habsburků, která údajně ubírala Českému a Slovenskému lidu svobodu. Vládnoucí třída (buržoasie) se měla spojit s nacisty jakožto nepřítelem proti vlastnímu lidu, což mělo vyvrcholit podepsáním Mnichovské dohody. Ústava v návaznosti na zmínku o německých nacistech, tyto nepřímo označuje za odvěké nepřátele. Z hlediska politicko-geografického jsou v prohlášení vyzdvihovány národy Český i Slovenský jako „členové velké rodiny Slovanstva“. Zmíněna je taky „slovanská velmoc Svazu sovětských socialistických republik“ a Rudá armáda jako osvoboditel z května 1945. O Armádě Spojených států amerických není v preambuli psáno nic, přestože i ta osvobodila československé obyvatelstvo od nacistické krutovlády.

Ve druhé části - „Základní články ústavy“ je Československý stát označován jako „lidově“ demokratický, ve kterém je práce ve prospěch celku povinností. Soudci jsou z povolání i z lidu, přičemž obojí jsou si při rozhodování rovni.

Za pozornost stojí i článek XII, o hospodářství, podle kterého byla hospodářská soustava Československé republiky založena „na znárodnění nerostného bohatství, průmyslu, velkoobchodu a peněžnictví, na vlastnictví půdy podle zásady ‚půda patří tomu, kdo na ní pracuje‘ a na ochraně drobného a středního podnikání a na nedotknutelnosti osobního majetku.“

§ 1, odst. 1 podrobných ustanovení ústavy: „Všichni občané jsou si před zákonem rovni.“ - První paragraf je třeba chápat v souvislosti se socialistickou ideí materiální rovnosti, která vychází z toho, že rovnost před zákonem je pouze aplikací stejných pravidel na odlišné lidi. V praxi se jedná o zrušení soukromého vlastnictví, které je zdrojem „materiální“ nerovnosti. O zrušení soukromého vlastnictví a tedy o materiální rovnost se měla postarat státní moc, která patřila proletariátu. Základem socialistického práva zejména v první etapě výstavby socialismu nebyla jeho rovnost, ale cíl všemožně chránit zájmy vládnoucí třídy - proletariátu.31

Z podrobných ustanovení ústavy (rozsáhlejší třetí část) je zajímavý taky paragraf 7 o svobodě pobytu, který dává možnost na základě zákona omezit právo vystěhovat se do ciziny. V tomto zmocnění k vydání prováděcího zákona (zákona provádějícího ústavní zákon) spatřuji účinnou možnost, jak udržet totalitní režim při životě, protože většina nespokojených občanů raději emigruje, než aby se vzbouřila vůči násilnickému režimu a riskovala tak zdraví nebo i život.

Na základě druhého odstavce paragrafu 9, jenž je zařazen pod nadpisem „Svoboda majetková“ bylo možno vydat prováděcí zákonné ustanovení, které by umožnilo veškeré vyvlastňování bez náhrady. Vyvlastnění „nepohodlného“ soukromého vlastnictví mohlo být obhajováno odvoláváním se na následující třetí odstavec, tzn. tvrzením, že je vlastnické právo zneužíváno ke škodě celku (lidově „demokratického“ státního zřízení).

Paragraf 11, odst. 2: „Původ dítěte nesmí být jeho právům na újmu. Podrobnosti stanoví zákon.“ - Toto je názorný příklad ustanovení, které působí dojmem, že bylo v takovéto podobě předurčeno ke zneužití v prováděcím zákoně, neboť první větu nelze z hlediska oněch zaručených práv žádným způsobem upřesnit, je možné ji pouze nerespektovat.

Paragraf 14 je nebezpečným ideologickým prostředkem, když přiznává státu „vrchní vedení veškeré výchovy“ a stanovuje, že veškerá výchova musí být v souladu s výsledky vědeckého bádání a nesmí být v neshodě s lidově demokratickým zřízením. Stát by neměl do výchovy dětí jakkoliv zasahovat. Výchova dětí má být výsostným právem rodičů. Dospělí lidé by neměli být vychováváni vůbec. Tento § je předpokladem pro „politickou výchovu“ obyvatelstva.

Paragraf 22 brání svobodě médií. Znemožňoval vyrábět, šířit, veřejné promítat, dovážet i vyvážet film a provozovat rozhlas a televizi soukromým subjektům. Tato práva měl jen stát. V prováděcím zákoně bylo možné stanovit výjimky, přesto se jednalo o výrazné narušení základních práv a svobod.

Paragraf 36 stanovuje, že všechny veřejné orgány se musí řídit kromě zákonů i zásadami demokratického řízení. Za porušení tohoto ustanovení hrozí trest. - Toto je špatné, veřejné orgány by se měly řídit pouze zákonem, nikoli nějakými zásadami.

Paragraf 70, odst. 2 komunistické ústavy: „Tato ustanovení se nevztahují na druhého presidenta Československé republiky.“, stejně jako § 58 předchozího nejvyššího předpisu státu směřuje na jedinou osobu. Rozdíl je v tom, že v případě ústavy z roku 1948 se ještě nevědělo jistě, že se Klement Gottwald stane druhým prezidentem republiky32 a na základě § 70 nové ústavy bude mít výsadu v podobě možnosti být zvolen prezidentem více, než dvakrát po sobě.

Pro politické procesy je důležitý paragraf 143, podle kterého soudci přísahají, že budou dodržovat zákony a nařízení, ale taky to, že je budou vykládat podle zásad lidově demokratického zřízení. Jak známo, „lidová demokracie“ byl jeden z názvů pro komunistickou totalitu. Paragraf 162 - Ekonomika byla řízena centrálně, plánovitě. Poslední paragraf 178 ukládá vládě provést ústavu. Zde také spatřuji nebezpečí soustředění moci.

Judikatura z politických procesů

Z případu skupiny kolem Karla Pecky

Karel Pecka byl spisovatel. Po revoluci v únoru 1948 organizoval tvorbu protirežimních letáků a vydával časopis z názvem Za pravdu. Autoři letáků nebyli známí, protože psali pod pseudonymy nebo místo svého podpisu uváděli pouze název své autorské skupiny. První a druhé číslo časopisu rozmnožil Antonín Řežáb. Celkem vzniklo asi 70 výtisků, které dále distribuovali sami autoři. „Zároveň bylo vytištěno asi 50 kusů letáků nazvaného Američanům!, jehož autorem byl podle obžaloby Vladimír Valenta.“ Na základě výpovědí obžalovaných byl však za autora při hlavním přelíčení označen František Sádek. Karel Pecka odjel v květnu 1949 z Českých Budějovic do Tachova, odkud mu měl převaděč a spolupracovník Státní bezpečnosti Miloslav Cettl pomoci dostat se za hranice. Cettl však vyzradil Peckův pokus Státní bezpečnosti. Karel Pecka byl „na nádraží v Tachově zatčen za spolupráci na vydávání ilegálně kulturně politického časopisu Za pravdu a za pokus o ilegální přechod státních hranic.“33

Senát Státního soudu v Praze vynesl 2. listopadu 1949 po jednomyslném hlasování odsuzující rozsudek.34

Z odůvodnění rozsudku: „Třebaže obsah letáků nabádajících Američany k přísnému potrestání amerických vedoucích komunistů v nedávném procesu i obsah ilegálního časopisu vyzývající k boji proti současnému režimu u nás a zesměšňující vedoucí státní činitele, sám o sobě by nenaplňoval skutkovou podstatu zločinu podle § 1 zák. č. 231/48 Sb., jest přece dostatečným důkazem nenávistného postoje obžalovaných k současnému režimu. Jest současně i vysvětlením další činnosti obžalovaných i důkazem o subjektivní stránce jejich viny na zločinu podle § 1 odst. 1 lit. c), odst. 2 citovaného zákona.“35

K odůvodnění doplňuji, že paragraf 1, zákona č. 231/1948 Sb., - tzn. Zákona na ochranu lidově demokratické republiky, upravuje trestný čin Velezrada. Té se podle zákona dopustí ten, kdo se pokusí podle odst. 1, písm. a) „zničit samostatnost nebo ústavní jednotnost republiky“, podle odst. 1, písm. b) „odtrhnout od republiky část jejího území“, podle odst. 1, písm. c) „zničit nebo rozvrátit lidově demokratické zřízení nebo společenskou nebo hospodářskou soustavu republiky, zaručené ústavou“, nebo podle odst. 1, písm. d) „násilím znemožnit ústavní činnost presidenta republiky nebo jeho náměstka, zákonodárného sboru nebo vlády (sboru pověřenců)“ a podle odst. 2 taky ten, kdo se k takovému činu „s někým spolčí nebo vejde v přímý nebo nepřímý styk s cizí mocí nebo s cizími činiteli.“

Soud nejprve správně (podle zákona) uvedl, že nabádání Američanů k přísnému potrestání amerických komunistů ani vyzývání k boji proti současnému režimu v Československé republice ani zesměšňování státních činitelů, nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu Velezrada podle paragrafu 1. Hned v další větě však toto své tvrzení částečně popřel. Uvedené činy nezakládaly vinu podle paragrafu 1, odst. 1, písm. c) ani podle odst. 2 zákona č. 231/1948 Sb., protože (jak zjistil sám soud) došlo pouze k výzvě k boji proti režimu, nikoli k pokusu obžalovaných o jeho zničení nebo rozvrácení, stejně tak nedošlo ani ke spolčení k takovému pokusu nebo o styk s cizí mocí nebo s cizími činiteli k takovému pokusu. Pokusem je v paragrafu 1 zákona myšlen dokonaný trestný čin. („ Kdo se pokusí zničit samostatnost... “), nikoli pokus jako výslovně uvedené vývojové stádium trestného činu s tím, že je trestný. Podstatné pro posouzení tohoto politického procesu je zda, případně v jaké míře, soud při rozhodování subsidiárně používal (v té době ještě platný) lex generalis trestního práva hmotného č. 117 ze dne 27. května 1852 ř. z., o zločinech, přečinech, a přestupcích, který obsahuje mimojiné v paragrafu 9 ustanovení o návodci (výzva k činu). O tom se už ale ve zdrojích nepíše.
Každopádně, podle odůvodnění se dokonaný trestný čin Velezrada nestal.

Vyšší tresty, které byly uložené Vladimíru Valentovi a Františku Sádkovi, soud odůvodnil jejich vyšším vzděláním a vyšším veřejným postavením. Touto částí odůvodnění soud vystupuje jako článek dělnické třídy v třídním boji proti kapitalistům. Soud zdůvodnil tresty všech obžalovaných taky přitežující okolností - promyšlenou přípravou. Zde je třeba zdůraznit, že tuto zmíněnou přípravu však blíže nespecifikoval. Dále bral soud při stanovení výše trestu ohled na menší rozsah i význam činnosti obžalovaných a na dosavadní bezúhonnost obžalovaných.
Důležitým aspektem bylo taky doznání obžalovaných k trestné činnosti. Přiznání Karla Pecky způsobilo snížení jeho trestu o rok, kdežto nepřiznání se, bral soud u Vladimíra Valenty jako přitěžující okolnost.36 Tedy i totalitní soud přes jeho poslání de facto „sloužit pracujícímu lidu“ používal i v řízení s tzv. „nepřáteli pracujícího lidu“ institut polehčující okolnosti.

Dne 8. září 1950 projednal Nejvyšší soud odvolání. „Členy senátu byli i dva soudci z lidu, občanskými povoláními soustružník a úředník.“

Soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že „napadený rozsudek se zabýval všemi rozhodnými skutečnostmi během průvodního řízení najevo vyšlými, přihlédl k nim a hodnotil je a nezávadným způsobem dospěl ke správným skutkovým zjištěním a právním závěrům o vině všech obžalovaných“. Podle Nejvyššího soudu byl trestný čin velezrady dokonán ve chvíli, kdy se obžalovaní spolčili k činu individuálně určitému, který spočíval v útocích na právní statky uvedené v ustanovení paragrafu 1 zákona na ochranu lidově demokratické republiky. Vyvrcholením velezrádné činnosti obžalovaných měla být domluva a organizace odchodu Karla Pecky do zahraničí. Velezrádným úmysl soud dovozuje z dosaženého vzdělání obžalovaných.
Dovodit velezrádný úmysl z dosaženého stupně vzdělání je absurdní. Politické přesvědčení nezávisí na stupni nejvyššího dosaženého vzdělání. Samotná organizace odchodu do zahraničí nemůže být posuzována jako trestný čin Velezrada podle paragrafu 1 Zákona na ochranu lidově demokratické republiky.

Nejvyšší soud potvrdil odvolací stanovisko prokuratury, že při ukládání trestu je třeba vycházet především z nebezpečnosti pachatelů pro společnost z jejich celkového politického, společenského a povahového profilu (sovětský vzor uplatňování subjektivní trestní teorie).37

Z případu vykonstruované ilegální skupiny Pravda zvítězí

Boris Kovaříček, student Právnické fakulty Univerzity Karlovy, člen Československé strany národně socialistické vytvořil po únoru 1948 ilegální studentskou skupinu Šeřík. Činnost skupiny spočívala v zapojování dalších podobně smýšlejících lidí a v občasné distribuci protirežimních letáků. Karel Bacílek ml., rovněž student Právnické fakulty Univerzity Karlovy, zůstal členem Československé strany národně socialistické i po únorovém převzetí moci komunisty. Nesouhlasil s komunistickou politikou, chtěl zachovat masarykovskou demokracii. Pplk. v. v. Josef Hruška přijal v roce 1947 nabídku (již tehdy komunisty ovládaného) Vojenského obranného zpravodajství a stal se jeho spolupracovníkem. „Po únoru dostal pplk. Hruška úkol proniknout do vznikajících ilegálních skupin, skrze ně se napojit na zahraniční emigraci, a vytvořit tak volavčí síť s přesahem do zahraničí. Zároveň měl na ilegální skupiny napojit i aktivní důstojníky československé armády.“ Stal se tedy agentem-provokatérem. V době, kdy se Boris Kovaříček a (již ze školy vyloučený) Karel Bacílek ml. seznámili, pplk. Hruška se k nim (do prostředí vznikajících ilegálních skupin) infiltroval. Pod vedením pplk. Hrušky vznikla z více ilegálních skupin jedna s názvem Pravda zvítězí.38 Členové této skupiny byli po čase pozatýkáni. Zatčen byl i pplk. Hruška. Jeho řídící zpravodajský důstojník plk. Richard Mysík a Mysíkův nadřízený gen. Josef Musil se ho chtěli zbavit, aby nebyly důkazy o provedené provokaci.39

Hlavní přelíčení proběhlo před senátem Státního soudu 12. - 16. května 1949. Uložení doživotního trestu odnětí svobody gen. Karlu Kutlvašrovi Státní soud zdůvodnil tím, že se gen. Kutlvašr dostavil na schůzku, kde byl přesně a v celém rozsahu informován o povaze, struktuře, cílech a politickém zaměření skupiny, dále o prostředcích a o možnostech, které měla přislíbeny zejména od amerických orgánů. Gen. Kutlvašr, navázal se skupinou poprvé kontakt tím, že se dostavil na schůzku pouhé dva dny před svým zatčením. Na základě toho byl označen za hlavu skupiny.40

Nejvyšší soud velmi brzy - 23. května 1949 zamítl všechna odvolání jako bezdůvodná. Z odůvodnění rozhodnutí soudu: „Pokud jednotliví obžalovaní ve svých odvoláních napadají výrok o trestu, resp. o jeho výši a způsobu, nutno ke všem těmto odvoláním ještě zdůraznit, že trestý jejich čin byl spáchán v době mimořádně nebezpečného mezinárodního napětí, kdy každý vnitřní otřes neb i jen zakolísání vnitřní pevnosti kteréhokoliv státu, tím více ovšem státu významu Československé republiky, by se projevil ihned svými účinky v mezinárodní celkové politice a v mezinárodních vztazích; [...]. Uznal-li Státní soud u obžalovaných Josefa Hrušky, Karla Bacílka a Borise Kovaříčka na trest smrti podle paragrafu 1 odst. 3 zák. č 231/1948 Sb., správně odůvodňuje i tento trest poukazem na skutečnost, že se jmenovaní dopustili velezrady a vyzvědačství za zvlášť přitěžujících okolností, a to tím, že k účelům velezrádným organizovali a sbírali pomocné síly, hromadili zbraně a střelivo, přičemž jejich zločinné jednání bylo vzhledem k okolnostem páchané velezrady a vyzvědačství zvláště nebezpečné, a že se zločinu vyzvědačství dopustili jako členové organizace, jejíž účelem bylo vyzvídat státní tajemství, přičemž ona činnost se vztahovala na tajemství zvláště důležitá. V poměru k těmto okolnostem přitěžujícím každá případná polehčující okolnost ustupuje podstatně do pozadí, stejně i jakkoli motivované námitky proti trestu smrti vůbec“.

Nejvyšší soud nedoporučil udělit milost prezidenta republiky Josefu Hruškovi, Karlu Bacílkovi ml. ani Borisi Kovaříčkovi. Ve zprávě pro Ministerstvo spravedlnosti píše, že „trestná činnost odsouzených plně odůvodňující trest státním soudem jim uložený, nečiní je ani hodnými milosti prezidenta republiky, neboť v době zvýšeného mezinárodního napětí a úsilí politických ztroskotanců o násilný zvrat dějinného vývoje může být jen skutečný výkon trestu smrti spravedlivým vyrovnáním viny odsouzených a též výstrahou těm, kteří by jakkoli chtěli napodobit jejich trestnou činnost a spolupracovat s vnitřními či zahraničními nepřáteli státu“.41

Z případu skupiny, která zorganizovala útěk Františka Uhlíře za hranice

František Uhlíř byl poslancem Národně-socialistické strany. 3. června 1948 se pokusil o ilegální přechod hranic směrem do zahraničí. Byl však chycen a umístěn do věznice v Písku. Z věznice byl kvůli plicnímu záchvatu přemístěn do písecké nemocnice. Tam pracovaly jako ošetřovatelky řádové sestry, které na Uhlíře upozornily MUDr. Jana Hlacha. MUDr. Hlach s manželkou a dalšími lidmi zorganizoval Uhlířův druhý, úspěšný přechod hranic, který se uskutečnil 16. listopadu 1948. 42

Hlavní soudní přelíčení se konalo 23. a 24. února 1951. Všichni obvinění byli rozsudkem shledání vinnými. Z odůvodnění: „souzený případ je typickou ukázkou chování se našich kapitalistů a naší buržoasie. Tito lidí nesmířili se s naší cestou k socialismu a touží zpět po svých továrnách, po svých nekontrolovatelných a bezpracných ziscích, po luxusním životě, po vykořisťování našeho pracujícího lidu.“
Soud vzal jako přitěžující okolnost u Olgy Hlachové a Františka Pivničky, že pracovali v soudnictví. Naopak polehčující okolností všech odsouzených byla dosavadní bezúhonnost, což se ale příliš neprojevilo na výši trestu. Peněžité tresty byly podle rozsudku velmi příhodně uloženy jen těm obviněným, u kterých byly „dobytné a ekvitní vzhledem k původu“.43 Rozdíl mezi spáchaným činem a odůvodněním rozsudku nepotřebuje komentář. K celému procesu pouze dodávám, že to byl jeden z mnoha, v němž hrál velkou roli třídní původ obžalovaných.

Politika v Československé republice 50. let

Komunisté vycházeli mimojiné ze základního tvrzení, že zdrojem trvalého blaha národa a republiky je především práce, ve smyslu povinného velkého budovatelského úsilí širokých vrstev lidu v městech i na venkově k rovnoměrnému prospěchu všech obyvatel.44 50. léta byla léty poválečného budovatelství a upevňování moci komunistů v nově nastoleném režimu. Jedním z nejvýznamějších způsobů upevňování moci byly politické procesy, ve kterých se komunisté zbavovali osob, které nazývali „buržoasií“, „velezrádci“, „nepřáteli pracujícího lidu“ apod.

Paradoxem je, že se komunisté obzvlášť ambiciózně snažili o výkonnost své příkazové (plánované) ekonomiky (jak je zřejmé z mnohých textů), přitom ale v rámci třídního boje odstraňovali z „veřejného života“ elity a obecně vzdělanější, v oboru zkušenější a možná i schopnější lidi, kteří byli často nahrazováni nekvalifikovanými lidmi. Podle komunistické strany byl často tou nejdůležitější kvalifikací pro významné veřejné pozice dělnický původ a „věrnost lidové demokracii“. I bez odsuzování v politických procesech byli lidé propouštěni ze zaměstnání, nežádoucím studentům bylo ukončeno studium, někteří uchazeči nebyli přijímáni k vysokoškolskému studiu z politických důvodů. Propouštění kvalifikovaných, schopných a zkušených zaměstnanců a jejich nahrazení lidmi „dělnického původu“ (navíc bez složitějšího výběru), muselo zapříčinit nižší hrubý domácí produkt, než který by byl, kdyby tyto osoby nahrazeny nebyly. Dopady důležitých personálních změn ovšem nebyly pouze ekonomické. Jako příklad k tomuto odstavci uvádím kopii oběžníku, vystaveného na webu TOTALITA.cz pod poměrně výstižným názvem Ukázka personální práce KSČ v 50. letech:

přepis Obrázku 1 z originálu DP - Ukázka personální práce KSČ v 50. letech 45

10.12.1948
O b ě ž ň í k.
Místní organizace KSČ, org. č.2 ve Staré vsi svolává tímto schůzi na den 10.12.1948 přesně v 7 hodin večer ve Starém výboře.
      Program :
1./ Hlásiti se kdo by chtěl působiti jako soudcové, profesoři a pod.
2./ členové, kteří by se hlásili jako důstojníci z povolání.
3./ Členové, kteří by se hlásili jako členové SNB.
Mohou to býti jen dělníci neb malorolníci, a mohou míti jen obecnou školu.

Jednatel: Krael Heitel v. r.
Místopředseda: Raimund Koutný v. r.
*razítko*

Komunisté od revoluce, která proběhla v Rusku v říjnu 1917, považovali za hlavní nebezpečí pro „dělnické hnutí“ moderní formy pravicového a levicového oportunismu a revizionismu.46 „Oportunismus je způsob jednání a rozhodování, které se neřídí vlastními zásadami, nýbrž se přizpůsobuje vnějším okolnostem, příležitostem a výhodám z toho kterého rozhodnutí.“47 „Revizionismus je soustavné úsilí o přehodnocení, změny případně úpravy daného (stávajícího) stavu, ideologie nebo většinového názoru, a to ve společensky významné věci.“48

Poražení nacistického Německa a fašistické Itálie v druhé světové válce zlepšilo pozici komunistů v Evropě. Po druhé světové válce (v letech 1944 - 1949) proběhly v několika státech Evropy (včetně ČSR) a Asie socialistické revoluce. V 50. letech již fungovalo „světové socialistické společenství“ - úzce spolupracující sociální, ekonomická a politická soustava států, následující socialistické a komunistické myšlenky, sjednocené společnými zájmy a cíli. Už v 50. letech (prvním - zakladatelském období komunistického režimu v Československé republice) měli komunisté z okupačních a revolučních zkušeností vypracovanou jakousi „vědeckou strategii a taktiku“ třídního boje ve prospěch dělnické třídy. Největší vliv na ideologii v komunistických státech, tedy na budování socialismu a komunismu měla Komunistická strana Sovětského svazu, která spolu s dalšími subjekty rozvíjela marxisticko-leninské učení. Komunistická strana Sovětského svazu touto svou ideologickou vědeckou činností významně rozšířila a prohloubila teoretické představy o zákonitostech rozvoje socialismu, o jeho podstatě a o etapách jeho vývinu. Komunistické strany dospěly k závěru, že socialismus není krátkodobá etapa, ale celé historické období v životě společnosti, které má vlastní etapy vývoje, spojené jednotlivými sociálně-ekonomickými přeměnami rozvíjejícího se socialismu. 49

Komunisté spatřovali v poúnorovém vývoji (50. letech) naplnění odkazu a pravého smyslu dějin, kterým je „boj za odstranění jakéhokoliv útlaku člověka člověkem a vybudování nové společnosti rovných, vzájemně spolupracujících, šťastných lidí.“
Sami sebe považovali komunisté za „přední účastníky“ tohoto boje a za „přední činitele budování“, taky za pravé pokračovatele revolučních národních tradic, kteří hájí svrchovanost národa a osvobozující pracující lid z vykořisťování ve spolupráci s komunisty jiných národů. Výsledkem vítězství komunismu na celém světě mělo být úplné osvobození všech národů a všech pracujících.50

Podle komunistů spočívá Marxova a Engelsova zásluha „v tom, že odhalili zákonitost vývoje přírody i lidské společnosti.“ Podle zakladatelů marxismu je život lidí řízen pevnými zákony a člověk, „který je pozná, pochopí a umí jich využít, může se stát činným účastníkem světového dění a spolupůsobit při vytváření jeho větší dokonalosti.“ Proto bylo podle komunistů v 50. letech povinností všech lidí osvojit si správné životní vodítko, kterým mělo být marxistické učení. Komunisté tvrdili, že proto si toto učení osvojují a řídí se jím ve své politice. A že „proto také je jejich politika úspěšná a vede od vítězství k vítězství.“ Vítězstvím proletářů nad kapitalisty měla skončit existence tříd a nastat „období beztřídní společnosti rovných, nikým neutiskovaných, svobodných lidí, období socialismu a komunismu.“ Beztřídní společenský řád měl zajistit blahobyt rovnoměrným rozdělováním vyrobeného zboží. Komunisté v 50. letech vnímali „nesmírnou úlohu“ dělníků a rolníků při opatřování hmotných potřeb pro celou společnost. 51

Ohledně vymezování vůči kapitalismu - komunisté argumentovali, že kromě vykořisťování (stavu, kdy výsledky práce lidí ve výrobě mají daleko větší hodnotu, než mzda, z čeho těží kapitalista) je kapitalismus špatný taky tím, že způsobuje nezaměstnanost a taky (konkurenční tržní) boj kapitalistů mezi sebou místo spolupráce. Komunisté taky tvrdili, že „kapitalismus ve své vyšší fázi boje monopolů o vládu nad světem, v imperialismu, vrhá lidstvo periodicky do zničujících válek (...) aby se zachránil a sobě prospěl“. 52

Podle komunistů beztřídní socialistická společnost vychovává v lidech nové morální přesvědčení, protože socialismus vytváří harmonický poměr jednotlivce a celku, neboť prospěch individua je totožný s prospěchem celku a jedinec dosahuje poprvé v historii svobody. Ve skutečnosti však nebyla pro socialismus zásadní myšlenka svobody a rovnoprávnosti, ale sociální kontext, který přinesl nástup industrializace a vznik proletariátu. Proletariát měl být socialismem postupně emancipován.53 Podle komunistů mají být vybudováním socialismu „vytvořeny předpoklady pro přechod ke komunismu, kde lidé pracují podle svých schopností a dostávají za to podle svých potřeb.“54

Komunistická strana se považovala za nejvyšší formu organisace dělnické třídy „vedle odborového hnutí, Svazu mládeže, zěmědělských a družstevních organizací, hnutí žen, tělovýchovného hnutí“ a dalších, která „soustřeďuje ve svých řadách nejuvědomělejší a nejvyspělejší příslušníky všech pracujících vrstev.“ Za své jádro považovala „pokrokové síly dělnické třídy, k níž se druží nejuvědomělejší rolníci, příslušníci inteligence a živnostníci.“55

Totalitní komunistický režim potřeboval propagandu. V propagandě bylo podle Lenina potřeba dodržovat tyto body: 1. obrana výdobytků socialismu a obrana proti nepřátelům zevnitř, 2. získávání podpory k budování nových struktur a snaha o aktivní zapojení obyvatel, 3. šíření marxismu-leninismu mezi všechny vrstvy obyvatelstva.56


Zdroje:
10) Srov. BLÁHOVÁ, Ivana, Lukáš BLAŽEK, Martin BOŠTÍK a Tereza STARÁ. Jménem republiky!: Osm případů zvůle komunistické justice. Praha: Auditorium, 2015, str. 17 a 18
11) Srov. ROŽŇÁK, Petr. Politologie v kostce 2. upravené vydání. Brno: Klemm, 2012, str. 31
12) Srov. ROŽŇÁK, str. 68
13) Srov. HALAMOVÁ, Veronika. Politické procesy v Československu 1949-1953: Nástroj legitimizace komunistického režimu a homogenizace společnosti. Ostrava: MORAVAPRESS, 2014, str. 20 a 21
14) Srov. TOMEK, Prokop. 50. léta - Likvidace občanské společnosti a její unifikace. TOTALITA.cz [online]. TOTALITA.CZ, c1999-2017 [cit. 2017-10-12].
15) Srov. Dějiny komunistické totality v Česku v letech 1948-1960. Stopy totality [online]. Zapomenutí, 2010 [cit. 2017-10-11].
16) Srov. Československo. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2017-10-19].
17) BLÁHOVÁ, BLAŽEK, BOŠTÍK a STARÁ. Jménem republiky!, 2015, str. 17
18) Srov. DOUBEK, Bohumil a Karel KAPLAN. StB o sobě: Výpověď vyšetřovatele Bohumila Doubka. Připravil Karel Kaplan. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2002, str. 10 a 11
19) Srov. MARJÁNKO, Bedřich. Komunisté nám vzkazují: aneb výroky, které není dobré zapomenout.. TOTALITA.cz [online]. TOTALITA.CZ, c1999-2017 [cit. 2017-10-12]
20) Srov. HALAMOVÁ. Politické procesy v Československu 1949-1953. 2014, str. 20
21) Srov. DOUBEK a KAPLAN. StB o sobě. 2002, str. 12
22) Srov. ROŽŇÁK. Politologie v kostce. 2012, str. 136
23) Srov. ČEGAN, Petr. Právnická dvouletka, její průběh a předpisy vzniklé v tomto období. In: ČESKOSLOVENSKO V LETECH 1948-1968 [online]. MODERNÍ DĚJINY.CZ, 2011, 29.7.2012 22:58 [cit. 2017-11-18].
24) Srov. ČEGAN. Právnická dvouletka, její průběh a předpisy vzniklé v tomto období. In: ČESKOSLOVENSKO V LETECH 1948-1968 [online]. MODERNÍ DĚJINY.CZ, 2011
25) Srov. Nová československá ústava. In: Kronika Českých zemí [CD]. Fortuna Print [cit. 2017-11-22]
26) Srov. Ústava Československé republiky. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2017-10-19]
27) Srov. Dějiny komunistické totality v Česku v letech 1948-1960. Stopy totality [online]. 2010
28) Srov. VLÁDA ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY. Programové prohlášení vlády. Přednesl Klement GOTTWALD. 1946
29) Srov. HALAMOVÁ, Politické procesy v Československu 1949-1953. 2014, str. 21
30) Srov. LICHÁ, Andrea. Princíp právnej rovnosti v Ústave 9. mája, realita alebo fikcia? Historia et theoria iuris [online]. 2009, 1(1) [cit. 2017-11-19].
31) Srov. LICHÁ.
32) Srov. Edvard Beneš. Pražský hrad: Prezident ČR [online]. Praha, c2017 [cit. 2017-09-14].
33) Srov. BLÁHOVÁ a kol. Jménem republiky!. Praha, 2015, str. 215 - 220
34) Srov. BLÁHOVÁ a kol., str. 224, 226 a 227
35) BLÁHOVÁ a kol., str. 227 a 228
36) Srov. BLÁHOVÁ a kol., str. 228
37) Srov. BLÁHOVÁ a kol., str. 232 a 233
38) Srov. BLÁHOVÁ a kol. Jménem republiky!. Praha, 2015, str. 251, 252, 253 a 255
39) Srov. BLÁHOVÁ a kol., str. 253, 260, 261 a 262
40) Srov. BLÁHOVÁ a kol., str. 250, 272, 281 a 283
41) Srov. BLÁHOVÁ a kol., str. 286, 287 a 288
42) Srov. BLÁHOVÁ a kol., str. 310 - 313
43) Srov. BLÁHOVÁ a kol., str. 322, 324 a 325
44) Srov. Programové prohlášení vlády. 1946.
45) Ukázka personální práce KSČ v 50. letech. In: TOTALITA.cz [online]. TOTALITA.cz, c1999-2018 [cit. 2018-02-27].
46) Srov. KULAŠIK, Peter. Dejiny socialistického myslenia. Bratislava: Pravda, 1983. Vedecký komunizmus, str. 255
47) Srov. Oportunismus. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2018-02-28].
48) Srov. Revizionismus. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2018-02-28].
49) Srov. KULAŠIK, str. 298, 299
50) Srov. CÍSAŘ, Čestmír. Co je komunismus. Praha: Ústřední výbor KSČ, 1948, str. 4 a 5
51) Srov. CÍSAŘ, str. 5, 6 a 7
52) Srov. CÍSAŘ, str. 8 a 9
53) Srov. MAREJKA, Peter. Totalitarizmus a Československo po roku 1948. Projustice [online]. Bratislava: Business Intelligence Club, 2015 [cit. 2018-03-01]. ISSN 1339-1038.
54) Srov. CÍSAŘ, str. 11
55) Srov. CÍSAŘ, str. 15
56) Srov. MAREJKA