Zneužití trestního práva v totalitním Československu 50. let - Závěr


diplomová práce obhájená v roce 2018
autor: Bc. Michal Změlík


na tomto webu zveřejněno: 22. dubna 2019


Cíl práce je: Popis a analýza předpisů, které legalizovaly trestní represi, zejména Zákona na ochranu lidově demokratické republiky. Zjistit rozpor s Ústavou 9. května. Popis způsobu aplikace předpisů na konkrétní osoby.

Popis a analýza předpisů, které legalizovaly trestní represi, včetně zákona na ochranu lidově demokratické republiky jsou obsaženy v druhé kapitole. V rámci této kapitoly byl taky zjišťován případný rozpor s Ústavou 9. května. Způsob aplikace předpisů na konkrétní osoby je obsažen v podkapitole 1.2 a postup v trestním řízení (ať už v souladu s právem nebo protiprávní) je popsán taky v kapitole 3.

Cíl práce byl splněn v plném rozsahu.

Hypotéza je: V trestním řízení byly porušovány právní předpisy, za účelem poškození osob, jejichž smýšlení nebylo v souladu s ideologií komunistického režimu.

Z předchozích stran vyplývá, že se hypotéza potvrdila.



Zakladatelské období komunistického režimu, které trvalo přibližně od únorové politické změny v roce 1948 do smrti Klementa Gottwalda se vyznačovalo největším porušováním lidských práv v porovnání s celým obdobím totality (1948-1989).

Pokud se lidé rozhodnou, že nechtějí žít v anarchii a tedy že chtějí, aby bylo trvalé obyvatelstvo na vymezeném území podřízeno nějakým pravidlům (státní moci, právním předpisům), je demokratické státní zřízení jediné správné, protože jedině demokracie je spravedlivá forma vlády. Pokud ve společnosti není anarchie ani demokracie, tzn. vláda je nedemokratická (diktatura, totalita a další) je na místě přiměřený boj proti takovému společenskému zřízení (čím větší útisk, tím agresivnější boj proti totalitě), jelikož nedemokratický útisk je nespravedlivý. Takový boj (z vnitrostátního hlediska) je morálně ospravedlnitelný, ale jen pro trvale žijící obyvatelstvo, nikoliv pro obyvatele cizího státu. Proti tehdejšímu režimu bojovala i Milada Horáková, kterou jsem se zabýval v podkapitole 3.2.

Demokracie je vláda lidu, tzn. že rozhoduje většina. Aby se zabránilo nemorálnímu právnímu řádu, který by byl pro menšinu (jejíž složení se mění podle politické otázky) nevýhodný, doplňuje se demokracie o respektování základních lidských práv a svobod, což je pojistka, díky níž není možné ani v demokratickém systému, aby byl v účinnosti právní předpis, který by legalizoval kruté zacházení, nepřijatelné omezování na osobní svobodě, zakazoval sdružování ve spolcích apod.

Komunisté v 50. letech sice tvrdili, že stát je lidově demokratický, ale to byly lži. Pokud nazýváme věci pravými jmény, lidovou demokracii, (jednoduše demokracii) máme dnes v České republice. Zakladatelské období komunistického režimu byla možná totalitní oligarchie, určitě ne lidová demokracie. Komunistický režim byl v té době nejvíce přísný a brutální vůči svým odpůrcům.

Jak už jsem napsal v jádru práce, komunisté v 50. letech porušovali své vlastní předpisy. Demokraticky vypadající ústava byla prováděna zákony, které legalizovaly trestní represi. Československá republika nebyla v 50. letech (myšleno únor 1948-1953) právním státem, protože politické vedení bylo nadřazeno právu. Příkladem toho je rozhodování v trestním řízení, které mělo probíhat na základě příslušných předpisů, ale předpisy byly porušovány na příkaz politiků. To z těchto procesů dělalo procesy politické. Náležitostí právního státu je taky právní jistota, tzn. že když je v účinnosti nějaký právní předpis, obyvatel státu si musí být jistý ve svém jednání, že je v souladu s právem nebo protiprávní. Právní jistota není, pokud občan zná právní předpisy, jedná vzorně v souladu s nimi a přesto žije ve strachu, že bude jednoho dne na (protiprávní) příkaz politika zadržen Státní bezpečností, při výsleších týrán a potom po politickém procesu s pochybným dokazováním popraven. V 50. letech dokonce bez jakéhokoliv jednání osoby (současně i absence de iure protiprávního stavu) mohl být člověk z politických důvodů dosti brutálně utýrán (výše probíraný případ Josefa Toufara).

Na základě všeho do tohoto místa uvedeného pak není divu, když si na závěr závěru vyhledám (v době psaní práce) účinný zákon České republiky č. 198 z roku 1993 o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, a podle očekávání v něm najdu stanovisko České republiky, vydané jejím zákonodárným sborem, podle kterého komunistický režim občanům upíral jakoukoliv možnost svobodného vyjádření, systematicky porušoval lidská práva, porušoval své vlastní zákony. Taky se v zákoně píše, že odpor občanů na základě demokratického přesvědčení politického proti tomuto režimu byl legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a je hodný úcty. To všechno se shoduje s tím, co bylo touto prací zjištěno. Stěží bych pro Komunistickou stranu Československa a pro režim od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989 hledal lepší slovo než zavrženíhodný. Tak je nazývá demokratická a lidskoprávní Česká republika.